19:15

Za klasického, hlučného doprovodu modrých sirén jsme dojeli do Fakultní nemocnice na Lochotíně. Vyložení, předání na příjem, rozloučení s posádkou sanitky, přivítání se sestřičkami z příjmu. Jedna z nich na mě zběžně koukne, prošahá rameno a ihned prohlásí: Jo, to bude [přesný lékařský termín nebyl zapamatován]. Celkem mě překvapuje jak může takhle rychle odhadnout diagnózu.

Probíhá klasické kolečkno dotazování na průběh nehody. Zda jsem se uhodil hlavou o zem. Jestli je mi na zvracení. Na co mám alergii. A tak podobně. Poté mi sestry chtějí sundat cyklistický dres:

  • Sestra: Jdem sundávat tričko.
  • Já: Tenhle uplej, cyklistickej dres přes tohle rameno?
  • Sestra: No, pak ho můžem ještě rozstříhat…
  • Já: Ten je tejden novej. To ne. To to zkusíme.

Nakonec to nebyl žádný problém. Trik spočíval ve vyrvání pravé (zdravé) ruky z oblečení. Poté už to šlo samo.

Nevím už přesně, jestli to nebylo mezi některými dvěma vyšetřeními, ale v jednu chvíli se vedle mého jezdícího lůžka objevili policisté. Jiné oddělení, aby mohli vyšetřit takovýhle vnitřní problém. Dostávám opět dýchnout a hromadu otázek ohledně průběhu nehody. Prozkoumáním přilby dojdem k závěru, že jsem se asi do hlavy při pádu neuhodil - přilba je netknutá. Dostanu kontakt na praporčíka Windenšla a příslib, že se mi časem ozvou. Přesedám do pojízdného křesla. Jedeme na rentgen.

19:57

Obsluha rentgenu se nejprve přesvědčí, že zvládnu stát. Poté mě postaví mezi mohutná křídla generátoru paprsků X a pak jako vždy zmizí za dostatečně tlustými (olověnými?) dveřmi. První snímek. Mám se otočit. Lehce se mi zvedá žaludek. Začnem fotit druhý snímek. Přidá se neurčitý pocit motání hlavy, hučení v uších, stmívání. Nic moc pocit nahlásím obsluze. Zpátky dostanu jen nechtěné povzbuzení: “Ještě chvilku vydržíme a bude druhá fotečka”. Vydržel, ale pak se skoro sesypal do nedalekého křesla. Hukot se zvyšuje, obraz černá, studený pot, rychlý tlukot srdce. Tělo naznalo, že už je čas a upadá do něčeho co bych jako laik nazval úrazový šok. Odborně šlo o: nauzea a vertigo se spontánní úpravou. Zbytek retgenu doděláme vleže.

20:17

Sonografické vyšetření neodhalí žádné vnitřní poranění.

20:35

Přijímací zprávu se mnou sepisuje doktor, který jako kdyby z oka vypadl Pavlu Liškovi. Stejná zmatená mluva. Stejný nepřítomný výraz. Při pohledu do jeho očí jsem si představoval ty desítky vnitřních konverzací, které se mu musí v hlavě odehrávat zatímco formuluje jednu prostou otázku, kterou mi vzápětí položí. Podle sestřiček je to nějaký ten génius. Ale nadšené ze spolupráce s ním nebyly.

Diagnóza je po všech těch odběrech a vyšetřeních jasná. Jsem přiměřeně zdravý jedinec momentálně trpící AC luxací - tossy III. Podle toho co jsem vyslechl od doktorů a našel si na internetu jde o: přetřžení třech šlach spojujících klíční kost a lopatku.

21:30

Sestřičky mi nasadily ortézu a následoval převoz na JIPku. Kde mi připojily všemožná sledovátka a měřidla. Rozpíchaly dosud nepoužité žíly a nechaly mě prospat se.

Chvíli po převozu přišli nějací dva strážníci (neuniformovaní, pouze se prokázali “plackami”) a zeptali se na pár drobností. Že by na případ nasadili dva týmy? Vždyť už jakouž takouž předběžnou zprávu se mnou někdo sepisoval?

Odhadem jsem zavřel oči na dvě hodiny. Naříkání staříků okolo a tupá bolest v rameni nebyly moc příhodnými podmínkami pro spánek.